ONDŘEJ TUČEK - KACHNIČKA
Příběhy osob, zvířat a věcí

Kniha zahrnuje pět desítek krátkých próz z 90. let 20. století, texty ironické, hravé i vážné. Vydalo nakladatelství Dobrý důvod v roce 2008. Vázanou knihu o 104 stranách si můžete objednat prostřednictvím internetového knihkupectví www.kosmas.cz, na www.dobryduvod.cz, u autora na otukan@seznam.cz nebo konvenčně zakoupit v dobrém knihkupectví.

OTEC
Jednou se otec nevrátil domů. Jeho – už plnoletý – syn se jej vydal hledat. Hledal ho v profesorech na univerzitě, v knězi Halíkovi (v něm bohužel spolu s dalšími několika stovkami mladých lidí), hledal ho v kdejaké mužské autoritě. Jednou taktak, že si domů nepřivedl náčelníka obvodní vojenské správy. Jako vojín absolvent to zkoušel dokonce i na svého mazáka, o šest let mladšího automechanika. Otec jeho dívky zemřel dřív, než mohl něco většího rozjet.

Pak potkal Johana. Bylo to synovství na první pohled. Všude, kam tenhle moudrý a skromný muž přišel, přinesl s sebou kus svého ticha. A duši je dobře s tichým člověkem.
Ať mu Johan řekl jakkoli nepříjemnou věc, způsob, jakým ji řekl, ji činil snesitelnou. To on v něm objevil výtvarné sklony, pěstoval je a uspořádal mu první výstavu.

Tehdy si vzpomněl, co řekl otec tenkrát, když odcházel: „Kdyby něco, tak zavolej na to číslo.“ Udělal to.

Otec byl příjemně šokován.
„No nazdar!!! To sem rád, že tě slyším! Jak žiješ, člověče!?“
„Ale docela to de. Proč volám – eště fotíš?“
„No jasně, čím dál víc!“
„Potřeboval bych fotit na vernisáži.“
„Na tvojí!?“
„Jo, na mojí.“
„A co vystavuješ?“
„Takový hovadinky.“
„Hovadinky, jo? A kdy?“
„Patnáctýho je vernisáž.“
„Patnáctýho? To sem myslím ve Vídni. Ne, počkej, to sem tady. Tak jo. Domluveno. Dáme si skleničku a proberem život.“

Otec svůj úkol splnil na jedničku. Běhal, prodíral se, strkal do lidí, ostřil, aranžoval a cvakal ostošest. Za celý večer ho ani jedinkrát netrklo, že je něco v nepořádku – že jeho syn už není jeho syn, nýbrž Johanův. Přitom stačilo, aby se trochu pozorněji díval. Ale proč by to, ksakru, dělal?


BONIFÁC
Učí nás literaturu jistý Bonifác. Ostatně, mohli byste ho znát – je ve svém oboru nejlepší v zemi. Co v zemi – na Zemi! Ví o literatuře všechno. (Kdoví, jestli mi právě teď nečte přes rameno.) Bonifác nejen všechno ví, ale je také výtečný analytik a znamenitý syntetik. Má oči rentgenu a instinkt divocha. Ale to ještě pořád není všechno. Bonifác je šoumen. Představte si, že on tohle všechno ještě navíc dovede prodat! Není proto divu, že se na jeho přednáškách střídají okamžiky vesmírného vytržení se salvami smíchu. Nás muže odzbrojí Bonifác i průměrným výkonem, zatímco naše kolegyně zapomínají své osobní údaje už při pouhém Jeho vstupu do posluchárny. Při jeho přednáškách jako na povel tichnou sbíječky, jinak neúnavně drtící dlažbu pod okny školy, a existuje dvě stě padesát svědků na to, jak se po jednom zvlášť odvážném Bonifácově výroku samy od sebe rozsvítily v posluchárně zářivky.
Naštěstí i on má svou skvrnu na štítě – totiž to, že se z miláčka davů proměňuje u zkoušek v nelítostného bijce. Vyhazuje bez varování za zcela nečekané věci ty nejlepší z nejlepších. (Patří mezi ty vrcholně nebezpečné bytosti, které po vás po pěti letech studia požadují ucelené znalosti, ignorujíce fakt, že jste v prvním ročníku měli problémy s dívkami, ve druhém s alkoholem, ve třetím jste dělali revoluci, ve čtvrtém vstávali v noci k dítěti a v pátém přestavovali byt.)
I mně bylo jednoho dne souzeno stanout před Bonifácovou soudnou stolicí.
„Znáte Dyka!!?“ vybafl, ještě jsem ani nedosedl.
To byla samozřejmě rána pod pás. Jaktěživ jsem o žádném Dykovi neslyšel. Můj duševní obzor už delší čas okupoval autor jediný – já sám.
„Znáte Tučka!!?“ kontroval jsem.
Znal. A nejen to. Ukázalo se, že jsem jeho zamilovaný autor. Rozpovídal se o mé práci s postavami, ocenil potlačení plánu prostředí ve prospěch šokující pointy. Zaujalo ho – a nepopírám, že mě také – mé neotřelé vidění odvěkých bolestí člověčenstva. Hovořil dlouze a fundovaně a jen tu a tam se mě na něco zeptal.
A pak se to stalo. Vyhodil mě ze mě.


TRAMVAJ
Trasu z Vršovic na Výtoň absolvoval řidič tramvaje Jiří Sládeček snad tisíckrát. Jako pokaždé, i dnes po podjetí železničního mostu odbočil doleva do Jaromírovy ulice, která vede na Ostrčilovo náměstí. Nebylo by na tom nic divného, kdyby řídil tramvaj, a ne svou obitou Škodu 120, a kdyby vezl stovku cestujících, a nikoli svou manželku, která dobře věděla, že auta mohou za mostem jet rovně ulicí Sekaninovou a dostat se na Ostrčilovo náměstí podstatně rychleji, navíc na výsluní hlavní silnice.

„Kam jedeš!?“ obořila se na něj.
„Kam bych jel?“
„No rovněs´ měl jet přece.“
„Ježišmarjá, jezdím tudy dnes a denně...“
„Denně si tu jezdi, ale dneska ne. Dneska nejseš v práci. Měls jet rovně.“
Jiří pevně semkl rty.

Za pár hodin tudy jel znovu – tentokrát už ovšem jako řidič ranní sedmičky. Když se přiblížil k železničnímu mostu, pevně semkl rty. Pak sešlápl plyn až k podlaze. Souprava vyletěla z kolejí a vjela do Sekaninovy ulice. Na palubě zavládl chaos. Jiří Sládeček dupl na brzdu a oznámil do mikrofonu:
„Jestli se to někomu nelíbí, ať si vystoupí.“
Současné otevření dveří dodalo jeho slovům váhu.
„Teď chvíli pojedeme jinudy,“ pokračoval. „Nikdo vo tom nikde ani necekne. Prostě je změna trasy.“

Tramvaji stejně jako cestujícím chvíli trvalo, než pochopila, co se stalo. Pak jí projelo vzrušení. Konečně!

Vždycky chtěla být spíš autobusem – nemít život pevně nalajnovaný, bez sebemenší možnosti vlastní realizace. Moci vyrazit někam pryč, za město. Mít normální motor, a ne ten elektrický příkon bez chuti a bez zápachu. Chtěla pořádně smrdět... Ráda brala víkendové služby, kdy se odpojením jednoho vagónu alespoň trochu přiblížila svému ideálu. (Nic netušila o touze autobusu mít vyhřívané sedačky, na střeše krystal pantografu,
a hlavně, ach ta rozkoš, být svázán kolejemi...)

Jiří Sládeček pohlédl do zrcátka – nikdo nevystoupil. Zacinkal a pokračoval v cestě. Na Ostrčilově náměstí se opět napojil na koleje.
Nikdo nikdy nic neohlásil. A tramvaj už nikdy víc nezatoužila být autobusem.